Od dětství jsem, a věřím, že v mé nejen věkové bublině ne jediná, svázaná a postižená příkazy, zákazy, omezeními vztahujícími se k SE. V muzeu se nesedí, na exponáty se nesahá, na zemi se už vůbec nesedí, po městě se nechodí bez bot, není vhodné se hlasitě projevovat, raději se vůbec neprojevovat, emoce se nechávají až dveře, nevyniká se, nezaniká se, nezdraví se lidi, který neznáš, zdraví se ti, co znáš, i když o to nestojej a tebe to stojí nervy.
Mnohá jsem se již naučila rozpoznávat jako nefunkční, ztrouchnivělá, nesmyslná. Klidně běhám šťastně bosá, z jelení radosti si zařvu v lese a sednu si, kam mě zadek stáhne. S úsměvem zdravím ty, co se smějí i mračí, protože já chci.
Děti jsou šťastné, spontánní a nespoutané, dokud jim nestihneme říct a velmi často opakovat, že si myslíme, že si někdo myslí, že se to nesmí. A na jejich příznačnou (a pak až přízračnou) a jasně nutně příchozí otázku PROČ? pak vymýšlíme (pro nás) rozumné a logické důvody. Abychom si zachovali piedestal neomylnosti a vševědoucnosti vychovatele, který se nad tím, co říká a káže (sice) nezamýšlí, ale který to (jakkoliv a hlavně rozumně) potvrzuje. Vysvětlujeme a bijeme se i za to, co jsme přijali v době, kdy někdo brzdil naše skluzy do bahna, kdy naše hluboké a momentální silné pocity křivdy a bolesti někdo zatlačil dlaní do sklepů duší a kdy na všetečné otázky objevitele světa někdo začal odpovídat uspěchaným a nezúčastněným NEVÍM nebo ZA CHVÍLI. Nechtíc opakovat chyby opakujeme a vytváříme další.
A proč to teď vytahuju? Protože ZEBRA.
Nechtěla jsem, aby na nás v ZOO někdo vyběhl, že náš pes není plně zvládnutý dle návštěvního řádu, když neuvěřitelně energicky a za nepřeslechnutelného kvíkání, kňourání a neuvěřitelného tahání NUTNĚ ŽIVOTNĚ potřebuje hodit přední packy, hlavu a asi půlku těla na (a trochu za) kamenobetonovou zídku oddělující v nadhledu dočasné zoology od výběhu zebry. Byla jsem z toho mírně nervózní a moc jsem jí to nechtěla dovolovat. Jakože psici. Té, která na sebe tím lísavým hlukem značně upozorňovala na nejrušnější křižovatce areálu.
Jsem pokroková a benevolentní, ale z nějakého důvodu považuju natahování se za zídky a snahu dotýkat se zvířat za nepatřičnou, protože je někde zakázaná.
Proč? Proč se takhle omezuju? Nikde žádná taková cedule a i kdyby, budu jedna z pětiset, která si to přečte ,a jedna z tisíce, která by to pak i řešila…
Jantar to naštěstí neví. Ji zajímala jen ta zebra a jak u ní být co nejblíž.
Ač byla zebra na druhém konci výběhu, po Jantařino náskoku na zídku a kvílivě roztomilém naléhavém kňourání se ihned otočila a dokráčela k nám. Byly čumák na čumák, očichávaly se, hladily se čenichy. Byly spokojené, byly tam spolu. Něco si říkaly a nebo prostě jen tak byly. Protože se bytosti potřebují, protože mají rády svůj dech, teplo a dotek.
Na chvíli jsme se vzdálily, abychom si všechny odpočinuly. A pak znova. Zakňourání, příchod, mazlení. Wow.