Tak se tak několik týdnů plácám v neuvěřitelné únavě a obrovské (s)potřebě spánku. A už to, že se plácám, cítím jako málosmyslné přijetí únavy jako zprávy…
Prožila jsem velikánské období využití energie duše a ducha a vnitří síly. Jsem šťastná, že se mi to přihodilo. Jsem šťastná, že jsem mohla být u velkých životních změn a kroků a důležitostí mých blízkých. (Kdy se blízký stane blízkým? Když mi řekne něco, co ještě nikomu neřekl, když mě pustí do svého nitra, když mě vpustí do skulinky sebe sama.) Mohla jsem je vyslechnout, provést, trápit se a plakat s nimi. Mohla jsem je doprovodit při prožívání obrovských pocitů a neznámých zmatků.
A co teď se mnou? Žiju z toho štěstí, radosti, souznění, otevření, uvolnění. A zároveň s obrovskou únavou. A už začínám vědět, k čemu je ta únava!
Musela jsem na to jít přirovnáním… Když mám unavený kloub, nechce se mu hýbat, nic dělat a nijak se kroutit, vlastně spíš potřebuje chvíli nebýt, udělám mu teplo, natřu ho, zabalím a nechám ho regenerovat. A když to potřebuje má duše, která je v tu chvíli opotřebovaná (protože dávala, brala, probouzela se a rostla), nenatírám a nebalím. Proč nám někdo nenabízí ortézu na duši? Proč někdo neřekne: ‚To je v pohodě, zabal se, zahřej a chvíli nebuď?‘
Beru to jako velkou novou zkušenost – práce těla unaví a je známo, že po ní máme odpočinout. Práce duše unaví a po ní máme taky spočinout a nechat všechno srůst, dorůst a narovnat.
Pojďme o tom mluvit, pojďme se nebát.
