Já: Ten čas je, kotě, právě TEĎ!
Říkali, trochu mě zakleli, pak mě neodkleli, a poslali mě ven. Do celýho širýho ven.
Mě se v tom prostoru, co se mu dá říct třeba Ven, líbí. Mám k tomu však takovej pocit, neviditelnej, co občas zamrká, protože on všechno vidí, že mám něco navíc. Pořád. Něco, co mě táhne, zmenšuje nebo připoutává. Něco, co mě uvnitř zrazuje. Něco, co je tak moc část mě, že se to samo nesundá.
A víš co, ty něco? Odkládám tě. Jsem velká. Jsem dospělá. Nevím, co to vlastně znamená, ale pořád to chce někdo slyšet, někdo se na to těší, někdo se k tomu upíná, někdo tomu spílá a hodně z nás si myslí, že za tím, za Tím, leží svoboda. A že je za Tím snad nějak všechno jasnější. Nebo narovnanější. Nebo zřejmý.
No, tak není.
Leckdo ani neví, kde to je. Nebo jako já, co to je. Ani kdy se to stane. Ani jak se to pozná. A možná vám nikdo nikdy opravdu neřekne, že už to je.
Zjistila jsem teda, že si to musím zařídit sama. Přestat se tvářit, že se nenarovnám, dokud někdo nepřijde, neprotáhne mě žhavým uhlím, nesešvihá letitou zdobenou rákoskou, nedá mi do ruky dospěláckej nůž na vyhřeznutí bizona nebo mě za tance a jásotu přihlížejících nesoucitně neodpaní na obřadní mýtině. Když to tak čtu, vybrala bych si málokterou proceduru z těch, co jsem poztrácela v předchozí větě.
Provedla jsem se vlastním rituálem. Vlastním uvědoměním, že já jsem já. Nejenom tak zvenku, když se to hodí. I uvnitř. I za rohem. I můj stín je plnej novýho uvědomění, který si teprve pomalu uvědomuje a ohmatává, tvaruje. Ani teď se to nestalo v mžiku, jako když se rozsype krabička sirek do vysoký trávy a je hotovo. Bylo by to naivní a neživotní. Děje se to – ne, děju to, dělám to, zvětšuju to, zviditelňuju to po kousíčkách. Jako když jsme se z jedný buňky stali dvěma, čtyřmi a pak už nás v tom chumlu bylo osm. A po nějaký době, která okem daný zkušenosti byla velmi dlouhá a velká, jsme se silou vlastního vnitřího úsilí a dokonalosti zhmotnili v trupík s cancourama.
Chtěla jsem bejt trochu patetická, výjimečně to tolik nejde.
Je dobrý, mít kolem sebe lidi s názorem. Ale tak nějak to nemusí bejt zrovna názor na mě. A na můj čas. A na moje procesy. A hlavně, safra, když to období, vejš až nejvejš uvedený, nedokážou ukončit!
Tímto definitivně odcházím z tý krabice.
Já jsem já jsem já jsem já.
Ve vší úctě, pokoře a laskavosti.
Jej! Venku je toho tolik!
PS: Děkuju obrázkům a obrázkovýmu procesu. Pomohly jste mi ukotvit opouštění krabice v čase, prostoru, těle, duši i mysli. A to dost intenzivně:-)
Vítám tě (zpět), teď už ve vší ryzosti a v plném vědomí, můj vnitřní ohni!
Vítám tě a hladím, moje kolibří křidýlko radosti, hravosti, síly, odvahy a něhy.
