Krásná, spanilá vílenka probouzející se z osamělého zimního spánku se rozešla na cestu z kapradin, které dobře znala a velmi je milovala.
Cítila se v kraji statných listnatých lodyh v bezpečí, probouzela se pod jejich stínem a usínala jejich vůní. Byla jimi zahalená a štastná. Spanilé a pravidelné tvary listoví ji topily v slasti, šum jejich dotyků ji přiváděl do extáze. Zemitě podmanivá vůně oddenků navozovala nekonečné líbivé mrazení. A pak nastala náhlá zima, dlouhá a pevná zima, vílenka se zalekla a zelezla do hlíny a jehličí.
Chvěla se zimou a opuštěním, zelenkavé chránivé kapradiny se stáhly do podzemních oddenků a vílenka se zmateně přykrývala jen kyselou zeminou a vdechovala tlející jehličí.
S vonícím jarem začala znovu rozkvétat a zvědavě se rozhlížet po nově vypadající krajině. Tohle jaro pro ni bylo nové, první jaro po dlouhém čistě bílém a všespalujícím mrazu. Dělala opatrné krůčky po kalužích umírajícího sněhu, nadechovala se ostře čistého vzduchu. Její nožky i plicní sklípky se zdály být zmatené. Po několika nášlapech a nádeších se jí to začalo docela líbit. Víc a víc se rozhlížela a trochu ji bavilo objevovat nový les, který nezakrývala mohutnost kapradin.
Napadlo ji neomezovat se přemýtáním o dřívějším světě ve společenství kapradin a prostě jít, jít a najít další zajímavé a přátelské rostliny. Bylo to úlevné a opatrné.
Došla do mechového hájku. Hájek se leskl ve slunečním světle, v pohledech na něj prokoukávaly svěží zelené i některé suchem zmámené větvičky. Voněl méně nabudivě, jeho výhonky byly nižší. Lodyžky mechu nedorůstají výše kapradin.
Posadila se do stínku a vnímala ševel drobných lístečků. Rozprostírající se mír ji ukolébával. Výhonky mechu poskytly vílce úkryt, zelené lístky se zajímaly o vílenčino putování lesem. Její duše nacházela spokojení.
Usínala, neusnula. Hlavenkou jí bez přestání tančily myšlenky, vzpomínky na kapradí. V mechu jí bylo dobře, cítila se v bezpečí, avšak vůni, statnost, sílu, šelest a svěžest, jakou se krmila v kapradí, její tělo a duch necítily. Z hlavou na mechovém polštářku a s duchem omotaným kolem kmínku kapradí se jí zjevovalo, že přesto, že od zimy do léta uběhla dlouhá doba a ona sama ušla lesem mnoho a mnoho kroků, své kapradí zapomněla míň, než si uvědomovala (a doufala). Ležela v mechu a toužila a přála si snít v kapradí.
Bylo jí divně a nově a takové lehké vílí smutno, nemohla dupat vlídný mech stínem kapradiny.
