Často přemýšlím, proč to tak je. Proč jsou holčičky, dívenky, dívky tak zranitelné, tak často zraňovány. Dneska to bliklo.
Jsme dcerami svých matek a otců, jsme kamarádkami jiných holek, jsme dívkami svých chlapců. A kdy (už) jsme ženami, které jsou silné? Až ve chvíli, kdy někdo dívenku v nás probodne?
Cítím absenci přechodového rituálu. Toho, kdy si nás někdo přivine a řekne – žij se svou dívenkou, se svou něžnou holčičkou, ale abys byla nezranitelná, buď žena. Buď silná Žena. Žena, která má právo a sílu uvědomovat si své pocity, své dobro, potřeby a hranice.
Dívenka je krásná, holčička je poslušná. Když je drzá, nebo řekne, že se jí něco nelíbí – šup, dostane ještě jednou.
Nebij mě, já si to nepřeju! Cože? Ty spratku, ty si dovoluješ něco nepřát? Prásk, tak tady máš, aby sis to pamatovala!
Pláč. Vzpoura. Bolest. Zmatek.
Někdy kolem toho, v lepším případě s tichým komentářem „nojo, už je to žena“, který zpravidla vůůůbec nic dalšího neznamená, přijde první menstruace. A víc nic.
Kdy nám někdo řekne – holčičko, jsi taky žena. Nenech se bít. Nenech se trápit. (Už) nemusíš. Nemusíš být stále trestána. Není to správné. Jsi žena, která má právo být vyslyšena a říct: Tohle si nepřeju!
