Dny si v diáři přeposílám niterný vzkaz pro sebe samu: Napiš něco. A teď se to stalo. Ono se to asi musí STÁT…
Přilítla jsem domů po léčení velké niterné potřeby pořídit si kaligrafický markr, pokárala psici za útok na rukavice nepromyšleně nechané jako potenciální objekt jejího zájmu v jinak promyšleně vyčištěné předsíni, ohodila zpocené oblečení (když je nápad a náboj, je i teplo a netřeba péřovky i v mínus moc a v uááá větru).
Jsem zas o několik schodů dál. Schodů vzhůru i dolů, těch dolů je mnohem poskrovněji. Nosím nejen krátké sukně, ale i dlouhé, moc nenosím boty a spodní prádlo, klíční kost mi zdobí tečky cucfleku, co se ve správný okamžik nerozhodl, zda má vyklíčit. Nosím úsměv a radost, chci nosit víc světla.
A přesto je mou novou nejintimnější výzvou stvořit, vymodelovat, vycítit a držet v dlaních svou značku. Identitu mé práce, kterou chci a přeju si opravdu brát vážně a ve svých možnostech seriózně. Nevylíčila jsem si dopředu, že budu tak náročný a komplikovaný klient zadávající práci sobě samotné. Ani ne tak práci, jako cíl. Možná, jsem si ten cíl správně a hlavně průhledně nevycílovala…
Byla jsem po dlouhé době v knihovně a měla touhu, potřebovala jsem si půjčit všechny knihy, co tam mají. No, dobře, všechny ne. Půlku, jen půlku. Ne. Sedm třináctin. No a stejně tak se naházím teď před klávesnicí. Chtěla jsem napsat přehršel myšlenek, postřehů a pocitů, co se cestou ke stolu formulovaly do přitažlivých a čtivých souvětí. Bylo jich tolik, že jedno zamázlo druhé a vecpalo se na místo čtvrté. Páté. O třetí ani nemluvě, ta už existuje jen jako odvlávající stín mihotu.
Jsem hrdá na svůj výkop. Vykopávám mnoha směry a zkouším, kudy (všude) mohu kráčet. Psaní mi dává možnost být přesná a čistá. Vyčistit se. Formulovat klubko spletí do jasně daných standardizovaných a strukturovaných a systémem uznaných čárek a bublinek.
Právě teď jsem z toho sprintu regulérně nevzletně zpocená. A to to byla (pouhá?) (počáteční?) šedesátka…
