Práce s lidma po skoro tejdnu, kdy jsem sebe sama dostávala ze s*aček (a to to nepřekvapivě byly ty bolavý, světle hnědý, mazlavý a tekutý, a poměrně nečekaně nebyly duševní, ale střevní), byla něco, na co pětidenní příprava a odhodlání nedosáhly.
Od včera nemám ráda lidi.
Na koncertě filharmonie v maloměstský vesnici se to dalo nevnímat, vypla jsem megafon, kterej chtěl krutým osekaným vybraným jazykem komentovat nazdobenost i pantoflovou pupkatou pivatost. Když je hlavní náplní s lidma (příjemně, úspěšně) jednat, vypíná se to o půl kopce složitějc.
Obvykle mě to baví. Mám ráda, když se naladím na lidi. Jsem společenská, výhovorná, trochu vtipná. Milá. Přiměřená. Lehounce koketní; tj. na hranici mezi prodejní lákavostí a prodejností. Empatická, něžně kluzce podbízivá, pohotová. Nehodnotící. Učím se a chci být nehodnotící!
Pozorování nepadnoucí obuvi, neuvěřitelnejch otázek a závodu v plnění košíků lupením zavíralo krustu nad míněním, že dneska tu nemám bejt. Viděla jsem, jak se tvářím jako p*del s nálepkou smajlíka.
