Jsem překvapená, jak dlouho na vitale mlčím.
A uvnitř mě to řve.
Nahlížím na sebe z různých podhledů, nadhledů i výhledů. Overthinkinguju. Overthinkinguju overthinkingování.
Proč to dělám? Protože to dělat nechci.
Chci se cítit šťastná a spokojená, protože jsem. Protože můžu žít. Protože žiju. Protože mám obrovskou možnost žít tak, jak chci.
Aha.
Ale jak to teda je?
Nevím. Teda vím, ale je toho tolik, že to dokupy nefunguje.
Před mnoha měsíci jsem prošla jasným prožitkem a počitkem uvědomění, že už nemusím všechno. Že jsem toho dost zkusila, hodně rozdělala, množství načala a už nemusím. Mohu si vybrat, co mi dělá radost. To je prima. Dokud se to nesrazí s tím, že každodenní rutiny mě ničí, zdržují od toho, co chci a nedokážu rutiny zefektivnit tak, aby nezabíraly tolik místočasu.
A dál?
Dál jsem se dokázala dostat na další dno. Je nový, na tomhle jsem ještě nebyla. Dno totálního nic. Kdy mám tak málo radosti, že nemůžu spát ani vstávat. Kdy mám tolik možností, jak se sebou naložit, až se se vším crcám a nakonec nedokážu nic. Kdy se tak málo těším na věci, že mě neženou, nepopohání a nenaplňují radostnou energií. Kdy se neumím vyžižovat – potravou ani děním. Kdy jsem unavená a napruzená a napruzená a unavená. Kdy vlastně nic nemá smysl, protože se nic pořádně neděje. A to se, milý světe, to SE jsem tentokrát já. JÁ. Neohraničená, neovladatelná, závislá, omezená a vnitřně chrumkavá, zatuhlá, po smrti.
Dna objevuju proto, že se potřebuju odrazit. A chci se odrazit. Odrážím se.
(obrázek tentokrát uloupen a to zde: https://pixers.cz/fototapety/pod-vodou-voda-dno-dna-ocean-modra-9096490)
